Dnů, kdy bych nechodila kolem otevřeného kufru a neznala datum svého dalšího odjezdu, je málo. Při poslední z cest jsem jela do Rumunska a tentokrát to nebylo z pracovních nebo rodinných důvodů. Jela jsem tam kvůli Vimperku.

Už několik měsíců jsem součástí skupiny lidí ze střední, východní a západní Evropy, kteří byli vybráni do projektu ViabilityNet 3.0. Jde o roční vzdělávací kurz pro ty, kdo jsou aktivní ve svých městech nebo vesnicích. Jeho ústředním tématem je komunitní práce. Všichni jsme dostali grant a zároveň pozvánku na čtyři setkání. Každé z nich je v jiné zemi a účast na těchto setkáních je povinná. Teprve teď (poprvé od loňského dubna) mi dochází jeden z důvodů, proč tomu tak je.

Naše setkání se odehrávají v místech, která by nikdo z nás běžně nenavštívil. Pezinok na Slovensku, Mokrin v Srbsku a Drăguș v Rumunsku jsou malá městečka a vesnice v Evropě, o kterých jsem nikdy neslyšela. Ale zapomenout na ně nejde.

Oblast okolo města Făgăraș, ve které Drăguș leží, můžeme z pohledu Vimperáka a Čecha nazvat českými Sudety. Do roku 1945 tady žili většinou Němci, Sasové. Po druhé světové válce odešli. A ti z nich, kteří zůstali, odešli v druhé vlně po roce 1989.

Projížděli jsme s manželem vesnicemi s původně německými jmény jako je Kleinschenk (nyní Cincșor) a bylo to, jako kdybychom se ocitli o 100 let zpátky v čase. Na silnicích jezdila auta i povozy s koňmi, po stráních se pásly ovce a pod stromy na vršku kopců odpočíval pastevec.

Každá vesnice se rozkládala pod opevněným kostelem, do kterého se v minulosti mohli schovat všichni její lidé i se svými zvířaty. V Biertanu, centru transylvánských Sasů, byl takový kostel v minulosti sídlem biskupů a každá z jeho několika věží – pevností – sloužila jinému účelu. Jedna byla na přechovávání šunek, druhá na ochranu cenností, další pro katolíky, aby se měli kde modlit, protože jinak byl celý kostel byl protestantský. První zmínky o Biertanu jsou z let 1224-1283. Rozvíjet se začal rychle a kolem roku 1500 to bylo důležité obchodní město a duchovní centrum.

Sasové kolonizovali okolí Dunaje, a přitom zakládali vesnice a města jako obchodní, duchovní nebo politická centra. Vtiskli jim podobu, kterou si v okolí Sibiu z velké části zachovaly až dodnes. Současní rumunští obyvatelé těchto vesnic a měst žijí své životy v kraji, jehož historie je spojuje s lidmi, kteří jsou od nich vzdáleni desítky let a stovky nebo tisíce kilometrů. A přesto je jejich prolnutí nesmazatelně otisknuto do terasovité krajiny, která nese stopy bývalých vinic nebo do jmen měst přeložených z němčiny. Když původní obyvatelé odešli, ve městech jako je Biertan, se zastavil čas. Přestala růst a zůstala zachována ve své středověké podobě.

Vimperk vznikl jako kolonizační osada, ve které byl mezi lety 1251-1260 vybudován hrad. Bavoři byli do Vimperka a okolí posíláni, aby obydlovali a střežili důležité hraniční území. O několik století později to byli němečtí obyvatelé, velcí vimperští průmyslníci a podnikatelé, kteří Vimperk povznesli jako důležité průmyslové centrum. Tím ho oproti svým předchůdcům jeho středověkého charakteru zbavovali.

Dějiny Vimperka a bývalých významných transylvánských center jsou si nápadně podobné.

Musela jsem z něj odjet, abych si uvědomila, nakolik jsou v jejich dějinách přítomny významné momenty příchodů a odchodů původních německých obyvatel.

A tak je noc, sedím v malé rumunské vesnici a myslím na rodinu Eiterových, která ve Vimperku vybudovala malou kapličku na Brantlově dvoře. Nic víc o nich nevím. Ale připadá mi důležité, aby jejich stopa zůstala zachována, protože jedině tak mohou být zachovány i stopy Vávrů, Staňků a dalších, kdo přišli a přicházejí po nich.

Věra Vávra

 
Opevněný kostel v Biertanu                                                      Sibiu

            
Kaplička na Brantlově dvoře ve Vimperku                              Věž na obranu šunky v Biertanu :)